Vítejte na oficiálním webu povídky: Továrna strachu, kterou napsal Marťas z www.disneychannel.free-life.cz . Já osobně si pod hlavními hrdiny při psaní představuji Selenu Gomez a Davida Henrie.

Z důvodu velkého neúspěchu povídky se uzavírá tímto dvojitým dílem. 2.série vůbec nebude uvedena.

Druhý den jsme šli se sestrou znovu do práce, ale tentokrát už jsem z toho neměl tak dobrý pocit jako jindy. Hned ráno nás čekala porada zaměstnanců a brigádníků. U malého čtvercového konferenčího stolu se nás mělo namačkat 14. Ano, nebyli jsme zrovna velká továrna a já už jsem tam všechny znal, ale u Veroniky se to samé říct nedalo. Nelehce se mi zakrývaly obavy, které se zčistajasna vzbudily včera večer. Ani já, ani Veronika jsme neměli moc času na to, abychom si všechno pořádně promysleli. Oba jsme ale tušili, že se mezi dvěma majiteli továrny děje něco nekalého. Porada už začala.

,,Dobré ráno“, přivítal nás milým tónem pan Owen. Pan Owen byl jedním z majitelů. ,,Omluvte dnes prosím pana Kinga, udělalo se mu nevolno, takže nemohl přijít“. Hned jakmile tu větu dořekl, jsme se na sebe s Verčou tak trochu vyděšeně podívali. Jen tak pro informaci, pan King byl druhý majitel. Během hodinového ,,brífinku“ se probraly nové projekty a další blbosti, ale já jsem jim stejně nevěnoval pozornost. Neustále jsem se snažil pochopit souvislosti. Dát do kupy nějaký závěr, nějak se uklidnit. Ale moc to nešlo. Chvílemi jsem musel proklínat ségru, že do té šachty vůbec kdy lezla a něco slyšela. V duchu jsem si pokládal otázku: co když jsme jen ničemu z toho správně neporozuměli? Veronika přece nezná celý dialog, možná že všechno jenom nafoukla a já se tím teď mám trápit? Ale pak tu byla i další věc. Připadalo mi divné, že by pan King takhle rychle onemocněl. Zrovna on měl mezi pracovníky pověst železného muže, který se na hromadu nesloží jen tak. A včera večer se tu přece vyskytoval, v kanceláři s panem Owenem. Nedává to smysl...Všechno se najednou tak změnilo...

Dneska jsme měli první poradu – tedy první, které jsem se účastnila. Trvala asi hodinu a upřímně řečeno mi hlavou vrtala jenom jedna věc. Ten pan King. Krátce po skončení porady jsme se sešli s Tomášem na WC, kde jsme měli trochu soukromí. ,,Musíme něco udělat“, zamumlal rychle. ,,Ale co? Co chceš dělat, Tomáši? Nevíme žádné bližší podrobnosti“. ,,Tak je musíme zjistit. Podívej, tady se děje něco hrozně moc podivného a já nechci jen tak přihlížit tomu, jak se někdo ztrácí a mít z toho strach. ,,Víš, co bych nejradši udělala já? Zdrhla bych...Jo, vážně. Klidně bych nechala tuhle hnusnou zaprášenou továrnu na pokoji, protože víš co? Mně to za to nestojí. Na ten koncert Pink si klidně vydělám někde jinde, třeba v nějakym supermarketu, ale tady končim!“. ,,Nemůžeš mě v tom přece nechat samotnýho! To ty jsi slyšela to, co jsi slyšela! Jenom kvůli tobě jsem dneska skoro celou noc nespal! Jestli sis chtěla tohle všechno ušetřit, tak jsi mi o tom vůbec neměla říkat!“. Tak co chceš sakra dělat? Zajet na policii a říct jim, že nějaká tvoje patnáctiletá ségra něco slyšela a ty si hned myslíš, že je zdejší spolumajitel továrny vrah? Prober se, Tomáši, tohle je blbost a já nechci pokoušet osud a pátrat dál, protože bych nerada poznala blíž, jaký je pan Owen ve skutečnosti!“...,,Fajn, díky ti za všechno...“

Tomáš najednou vyrazil ze dveří. Celkem mě to udeřilo, protože jsem čekala, že na mě nakonec dá, a že spolu odejdeme. I když to tak někdy nevypadá, mám svého bráchu ráda. A zrovna teď mě potřebuje a já ho zklamala. Měla bych to napravit. Pokud do toho půjde sám, bude to nebezpečnější, než když do toho skočíme dva...

Zrovna jsem něco lepil, když na moje ramena poklepala Veronika. ,,Nesu kafe...na usmířenou“. ,,Páni, to je od tebe moc milé, nevyměnil tě někdo?...Kolik ti za něj dlužím?“, zeptal jsem se

provokativně. ,,Nic, já tu přeci pracuju a tohle máš grátis“. Usmála se na mě a odešla uvařit další kotlík kávy.

Napsal: Marťas

Premiéra: 9.7.2010

Další díl: 10.7.2010

,,Tohle je ten stav nouze??!“. Stála jsem před velkou plechovou halou, na níž se - osvícený sluncem - blýskal nápis: OPRAVY A DROBNÉ VÝROBKY VŠEHO DRUHU. ,,Jo, no...Vlastně jsem asi špatně použil ten výraz nouze“, snažil se mi omluvně vysvětlit Tomáš. ,,No a co tu vlastně děláme?“, zajímala jsem se. ,,Našel jsem ti tu totiž brigádu, abys sis přivydělala na ten koncert Pink!...“

Hmm, tak fajn, pomyslela jsem si.

,,Budeš dělat velice jednoduchou věcičku, kterou zvládne každý, možná i nemluvně“. ,,No tak mi už konečně prozraď, co úžasného tu budu provádět“, vyzvídala jsem. ,,Nosit kávu a občerstvení řediteli“.

Tak to bych zvládnout mohla! Ale už dost toho mého tlachání, předám vyprávění bratrovi.

,,Ségra, nalij mi prosim kafe, grátis“. ,,No jo, aby ses náhodou neutopil v kofeinu!“, poznamenala Verča hořce. Musím říct, že tahle továrna není špatná. Já si jenom potřebuju vydělat na jednu součástku do auta, ale za poslední dny jsem si tu tak zvykl, že mi to tu možná bude chybět, až odejdu. Já vím, asi to zní divně. Je mi 17 a mám docela rád práci. No, táta s mámou by mi na to nejspíš řekli, že se nemám za co stydět, a že taková Veronika, moje mladší 15ti letá sestra, by se měla té mé píli přiučit. A jak vidíte, povedlo se mi dostat ji sem. Takže to třeba není taková lenoška, jak jsem si vždycky myslel.

Už byl večer a já se sestrou jsme patřili mezi poslední v továrně. Ona už si jen tak četla noviny, aby nějak zabila čas do konce směny. Já jsem dodělával nějaké drobné věcičky, nic důležitého. Za pár minut už jsme mohli odejít. Veronika měla v novinách schované taky gumičky do vlasů a malé ploché zrcátko. Vytáhla jednu gumičku a začala si sbírat vlasy do culíku. Možná jsem vám to ještě neřekl, ale ona zrovna není moc zručná. Zrcadlo, ve kterém se vzhlížela, jí vypadlo z ruky přímo do větrací šachty. ,,Sakra, to bylo mé nejlepší super tajné zrcátko! Musím pro něj dojít“, zaúpěla. ,,Ne, co blázníš“, zašeptal jsem. Ale už bylo pozdě. Štíhlé tělo mé sestry se hbitě protáhlo pryč...

A tak lezu větrací šachtou, jelikož mi z ruky vyklouzlo zrcátko, a hádejte co! Z dálky jsem uslyšela vzrušený rozhovor dvou mužů. Byla jsem zvědavá, co se děje, a tak jsem se posunula trochu blíž. Najednou jsem jasně rozuměla, o čem ti pánové diskutují. ,,S těmi penězmi se rozloučíš“. ,,Vážně? A kdo si myslíš, že mě přinutí? ,,Počkej, ne tak rychle! No tak, to ne!“. Nechápala jsem přesně, co to má znamenat. Abych dokázala zachytit víc, musela bych se přiblížit ještě blíž, přímo nad místnost, odkud vycházely ty hlasy. Dost mnou ale otřásal strach. Najednou jsem si položila jasnou a přímočarou otázku: co mám dělat?

No jo...Co už? Moje povaha mi nakonec nedala jinak, než abych se vrátila zpátky. Jsem asi moc velký strašpytel na to, abych se vydala zjistit víc. Hned jakmile jsem vyšplhala z té hrozné, těsné a prachem zavalené šachty, nohy mě hnaly k Tomášovi. ,,Pane jo, neuvěříš, co jsem právě slyšela“. ,,Co, dupání pavouků?“. ,,Ne, nebuď směšnej. Tohle je důležitý...“. ,,Tomáši? Nemám z tohohle místa dobrej pocit...Děje se tu něco moc divnýho“.

Pokračování příště

Napsal: Marťas

Premiéra: 8.7.2010

Další díl: 9.7.2010

Upřímně řečeno existují jen dvě cesty, jak mě přimět plnit školní úkoly. Tu první asi zřejmě nemusím představovat – ten povyk a bláznění kolem rodičáku. Tátovi jsem vždycky musela už týden předem vařit teplé večeře, když byla mamka ještě v práci, abych si u něj trochu zlepšila postavení. A věřte, nebo ne – za těch několik posledních let už mu to nepřipadá vůbec divné. Už si zvykl na moje uhlazené a udobřující chování, které se zcela ,,záhadně“ a ,,nečekaně“ objeví, stejně tak jako zase zcela ,,záhadně“ a ,,nečekaně“ zmizí na celý další rok. Ale opravdu – když je před rodičákem, vytáhnu si naschvál úkoly na stolek v kuchyni, aby oba moji zákonní zástupci viděli, jak jsem vzorná žákyně. Můj bratr Tomáš je na tom o dost lépe. Baví ho vědy a domů většinou nosí samé jedničky...Umíte si představit, jak mě to štve?

Abyste pochopili, o čem teď budu mluvit, vraťte se o pár řádků nahoru, vlastně úplně na začátek. Mluvila jsem o těch cestách a teď chci představit druhou. Totiž – jsem velký fanda Pink!, té zpěvačky. Ráda bych se dostala na její koncert letos v létě, ale nevím, jestli to vyjde. Potřebuju ještě nějaké peníze, a proto se snažím zrovna v tuto dobu sekat latinu. Když budu hodná a pilně pracující ve škole, rodiče mi na ten koncert třeba přispějí, no ne?

Z hlubokého přemýlení mě najednou vytrhnul telefon: ,,Haló? Tomáši co chceš?“...,,Veroniko, musíš přijet na Road 6C, mám tu stav nouze“. A mobil najednou utichl.

A tak jsem popadla kabelku a rychle utíkala...

Pokračování příště